Práva zranitelných obětí v trestním řízení

Ústavní soud vydal nález sp. zn. III. ÚS 2615/23, ve kterém vyhověl stížnosti obětí trestného činu, které soud nepovažoval za zvlášť zranitelné oběti. Poškození žádali, aby jejich výslech proběhl bez vizuálního kontaktu s obžalovanými, ale soud jim tuto ochranu neposkytl.

Podstatou přezkumu bylo, zda a jakým způsobem mají orgány činné v trestním řízení posuzovat postavení oběti, zejména status „zvlášť zranitelné oběti“ podle zákona o obětech trestných činů. Tento status je důležitý pro rozhodování o ochranných opatřeních, která chrání oběti před tzv. druhotnou újmou během výslechu nebo jiných úkonů v trestním řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že soudkyně sice nepřekročila svou pravomoc, když o statusu obětí rozhodla, ale nezabývala se dostatečně ochranou základních práv poškozených. Podle Ústavního soudu je možné poskytnout ochranná opatření i bez uznání statusu zvlášť zranitelné oběti, pokud je to nutné pro ochranu jejich lidské důstojnosti a soukromí. Ústavní soud také upozornil na to, že výslech oběti, zejména v případech homofobního násilí, může být značnou psychickou zátěží. Proto je důležité, aby soudy zvážily všechny možné ochranné mechanismy, včetně využití moderních technologií, které umožní výslech bez přímého kontaktu mezi oběťmi a obžalovanými.

Nález Ústavního soudu rovněž poukazuje na to, že zákon o obětech trestných činů obsahuje presumpci postavení oběti a zranitelné oběti, kdy je nutné chránit oběti nejen před jednáním pachatelů, ale i před potenciálně vadnými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení. Výklad pojmu „druhotná újma“ by měl být vždy v souladu se základními právy na důstojnost a soukromí.